neděle 9. června 2013

Psaní závěrečné práce - bakalářky

Tři roky studia uplynuly a přišlo na řadu nějaké zúčtování tohoto dlouhého času a tím je napsání závěrečné práce, její obhájení a úspěšné absolvování státní zkoušky. Odměnou za toto snažení je titul bakalář. Jinými slovy něco, co má dneska téměř uplně každý. A přesto je kolem této skutečnosti toliko povyku.

Studium na mé alma mater (kybernetika a robotika) nebylo nikterak náročné, až snad jenom na obtížnější abstraktní matiku a vtipnými, tzv. 3 předměty v jednom, jako je třeba PSI - Pravděpodobnost, statistika a teorie informace. Takovéto předměty měly většinou pouze jeden smysl - otestovat, kolik je student schopný asimilovat informací za jednotku času. A některé, s extra nahuštěným učivem, byly občas vyučovány lidmi, kteří vůbec neuměli učit, natož komunikovat se studenty.
Přestože je tento obor druhým nejtěžším oborem na celé škole (kromě oborů FJFI). Nepřipadalo mi to tak. Více než polovina studentů absolutně nedokáže aplikovat své získané vědomosti v praxi, ale teorii dokáže odříkat nádherně a z patřičné zkoušky dostat za A (i když totálně neví o čem mluví, případně k čemu to je).
Aneb budoucí inženýr, který bude potřebovat další 2-3 roky praxe, aby se naučil své vědomosti patřičně využít. K tomuhle se perfektně hodí nickname mé školy - "tovarna na inženyry".... bohužel na inženýry, kteří nemaj vůbec potuchy, jak co funguje, a chybí jim kreativita s motivací. Samozřejmě to neplatí pro všechny, ale pro onu většinu ano. Cvičené opice.

Nicméně, abych se neoddálil od tématu. Podařilo se mi ukořistit několik napsaných prací svých spolužáků a ani jedna nestála za ten titul. Práce s rozsahem 60-80 stran popisující základní principy elektrotechniky (co to jsou hodiny reálného času, co to je jednočip, co to je rezistor!) a z toho tak dvě strany užitečných informací (zadání práce a závěr). Jinými slovy, desítky stran textu s nulovou informační hodnotou. Pro porovnání - má práce má 20 stran čistého textu a kdyby nebyly minimální požadavky na rozsah, tak bych celou práci shrnul do 5ti stran. Ne proto, že má práce za nic nestojí, ale protože, že nebudu znovu parafrázovat věci, které jsou jinde napsané a hlavně pro každého absolventa elektrotechniky, potažmo komise u státnic, naprosto triviální.

Obávám se, že lidé, kteří napíšou takovouhle dlouhou práci, s nulovou informační hodnotou, si jednak nezaslouží uznání a hlavně si nezaslouží patřičný titul. Byť jej nakonec dostanou, budou se s ním ohánět a většinové okolí je bude uznávat za vystudované chytré lidi. Ale v očích opravdových vizionářů budou stále niemandy, losery. Budou to supporti, kteří nedosáhnou žádných vznešených cílů, revolučních nápadů. Prostě obyčejní lidé, kteří budou pracovat za nějaký zoufalý plat hodný jejich schopnostem, nikoliv titulu.

Kamarád, bývalý absolvent mé školy (inženýr před 7 lety, tedy v době, kdy to u nás ještě bylo docela hardcore), nyní, mimojiné, působí v jedné firmě u přijímacích pohovorů a vždycky mi vypráví příhody, jak k nim přijde čerstvý inženýr elektrotechniky a ohání se tím, co všechno umí, že má červený diplom apod. Kamarád mu tedy (jako správnej bastlíř) předloží jednoduchý problém (většinou je to jak zapojit sedmisegmentovky do multiplex režimu, nebo navrhnout nějaký signálový filtr, prostě triviality) a tento husto inženýr s červeným diplomem jenom hloupě kouká a absolutně bez nějakého náznaku řešení daného problému se začne ohánět výmluvami, že to na škole nedělali a že to tedy ani nemůže umět. Potom následuje negativní konec pracovního pohovoru...

Na své škole jsem se seznámil s poměrně zajímavým exemplářem. Naštěstí nikoliv exemplářem loser typu studenta, ale exemplářem s opravdovou vznešenou myšlenkou "stále posunovat své hranice vědomostí".
Tento příklad studenta, později mého kolegy, je fascinující v jedné věci. Vůbec mu nezáleželo na titulu. V době nástupu do mé školy měl již za sebou 3 roky na matfyzu a rozepsanou bakalářskou práci. Studium na matfyzu však pozastatil, aby měl více času na studium kybernetiky.
Po 2.5 letech kybernetiku nakonec vzdal (i přesto že měl opět rozepsanou další bakalářku), jelikož dosáhl maxima asimilování vědomostí na škole (v daném studijním programu). O titul, i přesto že byl od něj kousek, se již dále nesnažil, protože moc dobře ví, stejně jako já, že titulem se nemůže ohánět v lepších společnostech. Za něj mluví zkušenosti, praxe a projekty, na kterých se účastnil. Neustále dostává pracovní nabídky a firmy se o něj doslova přetahují, protože vědí, že opravdu umí. Škoda jen, že lidí jako je on, je pramálo a svět je víceméně přeplněn samými niemandy.

A jak jste na tom vy? Taky studujete proto, abyste se mohli ohánět titulem a doufali v to, že vám titul zaručí dobře placenou práci? Naivky =)



4 komentáře:

  1. chudáci hateri teraz nebudú mať čo chytré napísať :D

    OdpovědětVymazat
  2. študujem, lebo jediny tento odbor zvládnem popri hobby, ktoré ma snáď uživí ... a zas RNDr. z nanotechnológii nie je zlé či ?

    OdpovědětVymazat
  3. však jo, ono je to zaměřene proti těm rádoby-chytrým lidem, jenž se ohání tituly :D

    OdpovědětVymazat
  4. Jj, je to tak. Ta skola vam da jen urcity teoreticky rozhled, drill a donuti zvladat obrovske mnozstvi informaci a stres. Ale prakticke bastlirske zkusenosti tam nikdo z profesoru az na vyjimky neoceni, o to vic se vam to ale pak bude hodit pri nastupu do zamestnani, pokud teda nejdete delat rovnou jako pan managor...

    OdpovědětVymazat